Střední Amerika 2004 ... CESTOPIS - Cahuita

Den 14. - neděle 7.3.2004
V neděli máme po ránu dostatek času a tak v poklidu balíme bágly. Hotel opouštíme až okolo čtvrt na deset a pomalu vyrážíme na Terminal Caribe. Volnou chůzí jsme tam asi za deset minut.
Zhruba čtvrt hodiny před odjezdem ukládáme bágly do autobusu a jdeme najít naše sedadla. Vehikl vypadá docela dobře, tak snad nám ten dnešní přesun příjemně uteče.
jízdenka do CahuityZ karibského terminálu odjíždíme téměř načas v deset hodin. Loučíme se s hlavním městem, které bylo po několik minulých nocí naším přechodným domovem, a brzy začínáme stoupat do pohoří Cordillera Central.
Naposledy projíždíme tunelem Zurquí a za ním už silnice klesá do rozlehlé karibské nížiny. Bohužel se v horách dost kazí počasí. Venku začíná být trochu vlhko a všude okolo nás houstne mlha. Doufáme, že dole v nížině bude počasí zase normální, ale naše přání vyslyšeno není.
V podhůří prší úplně stejně jako v horách. Bohužel dnes zjistíme, že karibské pobřeží nemusí být vždy tak slunné, jak si ho doma představujeme. Na vině jsou táhlé horské masívy pohoří Cordillera Central a hlavně Cordillera Talamanca. Horký vzduch jdoucí z moře nad pevninu naráží právě do těchto pohoří, silně kondenzuje a vytváří tak četné srážky, které sužují karibské pobřeží prakticky celoročně. Je to tedy pravý opak pacifické strany, která bývá po většinu roku slunečná.
Za mírně slábnoucího deště míjíme poslední okraje deštného pralesa a brzy projíždíme okolo první banánové plantáže. Podél cesty se v podhůří objevuje i několik pěkných vodopádů. U města Santa Clara míjíme odbočku do Pueto Viejo de Serapiquí, po které jsme se vraceli před dvěma týdny z prvního výletu. Naše dnešní cesta se tady ale stáčí na jihovýchod směrem ke karibskému pobřeží.
U města Guápiles překonáváme několik divokých říček a projíždíme okolo dalších banánových plantáží. Zase začíná dost pršet a okolo cesty se objevují první dopravní nehody. Jedna z nich způsobila o několik kilometrů dál totální zablokování silnice. Je tady nějaký převrácený náklaďák a v našem směru se vytváří pěkná kolona aut. Chvíli čekáme ve frontě, ale nakonec to náš řidič vzdává a neprůjezdný úsek objíždí přes okolní malé vesničky a město Batán. Je vidět, že se tu vyzná a možná tudy neprojíždí ani poprvé, protože jsme se kostarickým venkovem propletli poměrně rychle.
CahuitaS malým zpoždění přijíždíme na předměstí nevzhledného přístavního města Puerto Limon. Se svými 76 000 obyvateli je to největší kostarické město na karibském pobřeží a centrum stejnojmenné pobřežní provincie. Vzhledem k tomu, že tu není nic převratně zajímavého, využijeme pouze tradiční krátkou přestávku k malému obědu (kuřecí rizoto za 1000c) a pojedeme dál.
Za okny autobusu se brzy objevuje rozbouřené Karibské moře. Venku je stále dost zataženo a prší, takže nebýt všudypřítomných palem, vypadlo by to tady spíš jako někde na Baltu. Do našeho dnešního cíle - Cahuity - nám zbývá už jenom asi 40km a tak ani nedoufáme, že by se počasí nějak dramaticky zlepšilo.
Pobřežní vesnička Cahuita je proslulá především pěknými plážemi stejnojmenného národního parku. Zdejší pobřeží je domovem některých domorodých etnik, jako jsou například Kreolové nebo Bribri. Místní obyvatelé jsou proto o poznání tmavší než ostatní Kostaričané, takže si tu člověk může připadat opravdu jako v Karibiku. Nebýt toho nepříjemného deště.
Těsně před Cahuitou odbočujeme z poměrně kvalitní asfaltové silnice, která se vesnici vyhýbá a pokračuje dál podél pobřeží na východ. Mezi těmi několika desítkami baráčků najdeme jenom hliněné cesty a jeden dřevěný přístřešek, který je - kdo ví proč - považován za zastávku.
CahuitaNaštěstí déšť trochu ustal a tak můžeme v klidu vyhledat nějaké ubytování. Z jednoho cestopisu máme tip na bungalovy Cabinas surf side, a protože je máme zakreslené i v našem průvodci, jdeme prakticky najisto. Ubytování je skutečné moc pěkné, prostorný pokoj se sprchovým koutem stojí 18 dolarů, takže není co řešit. Paní majitelka, která je černá jako bota, si úhledným písmem pomalu přepisuje z pasů naše jména do svého formuláře a tím je naše uvítání v malebné karibské vesničce u konce.
Po krátkém odpočinku jdeme na obhlídku okolí. Déšť totiž úplně ustal a tak toho musíme rychle využít. Podle mapky v průvodci se vydáváme podél pobřeží. Velké kaluže na cestě jsou jasným důkazem toho, že dnešní déšť nebyl ničím výjimečným, a tak nezbývá než doufat, že se počasí umoudří. Karibské pobřeží vypadá velice lákavě a trocha toho tropického Slunce by mu rozhodně prospěla.
Přestože je stále hodně zamračeno, panují tady na pobřeží docela příjemné teploty. Přesto případnou koupel necháme až na zítra. Podél malinké policejní stanice a ještě menší pošty vedou naše kroky neomylně k restauraci Sobre Las Olas, což je takový velký přístřešek, který od pláže dělí sotva pár metrů a několik vzrostlých palem. Na uvítanou si dáváme pivko (500c) a malý sendvič (1100c).
Sobre Las OlasPo krátkém příjemném posezení chceme pokračovat ještě kousek dál podél pobřeží, bohužel začíná zase pršet. Rychle vytahuji deštník a raději se vracíme zpátky do vesničky. Naštěstí i tady mají internetovou kavárnu, takže můžeme zase napsat domů (90 minut za 1200c). Počítače patří nějakému Američanovi, který si takto zřejmě vydělává na svůj zdejší pobyt. Na jeho strojích jsou nainstalované WinXp, takže můžu po několika dnech zase poslat domů i nějaké fotky. Obzvlášť WinXP jsem docela uvítal, protože mám s sebou flash a zítra před odjezdem do Panamy budu moci všechny vyfocené fotografie zálohovat.
Den končíme v restauraci Vista del Mar na okraji Cahuity. Krevety v tomatové omáčce (2050c) byly opět vynikající.

Den 15. - pondělí 8.3.2004
Nový týden začíná pořádným lijákem, a tak až do půl deváté čekáme, jestli se budeme moci vydat na výlet do nedalekého národního parku. Moc se nám do deště nechce, ale na druhou stranu zase odsud nechceme prchat příliš rychle, protože bychom si rádi užili exotického Karibiku.
Naštěstí dopoledne déšť ustává a tak si můžeme jít koupit malou snídani. Nedaleko provizorní zastávky je v malých dřevěných baráčcích několik obchůdků, takže není problém sehnat pečivo, sušenky a něco k pití. A protože se zdá, že je definitivně po dešti, vyrážíme záhy i na plánovaný výlet.
Po pobřežní asfaltové silnici se vydáme do sousední vesničky Puerto Vargas, kde vstoupíme do parku a podél pobřeží se vrátíme zpátky do Cahuity. Celkem nás dnes čeká asi 16km, takže máme nejvyšší čas vyrazit. Jenomže počasí je proti. Než dojdeme na okraj vesnice, spustí se z nebe další provazy vody. Tentokrát prší tak hustě, že skoro není vidět na krok. Když už jsme ale vyrazili, tak se přeci nenecháme odradit. Michal si obléká své gumové pončo, já vytahuji opět starý dobrý deštník a jdeme. Bohužel záhy dochází k nemilé události. Okolo nás projíždí starý vyřazený školní autobus - takové tu fungují jako normální linkové spoje, řidič bezohledně projíždí obrovskou louží a můj úskok stranou končí na ostnatém drátě, který tu místní používají místo pletiva. Svůj skok jsem sice ustál, ale i tak jsem se o drát docel pěkně říznul nad loktem.
zatopený chodník v národním parkuVracet se nechci a tak ránu vymývám pitnou vodou a jdeme dál. Do Puerto Vargas je to asi 6km, takže bychom tam měli být asi za necelou hodinu. Po asfaltové cestě se jde docela dobře, akorát stále hrozně lije. Okolo nás se objevuje hustý pralesní porost a z nitra džungle se ozývají první opičí skřeky. No, snad dnes nějaké opice uvidíme.
V Puerto Vargas nás cedule směřuje ke vchodu do národního parku, který se tu rozkládá na ploše 1097ha a díky své poloze a snadnému přístupu patří k nejnavštěvovanějším parkům na karibském pobřeží. I když dnes asi ideální den pro návštěvu není. I černoška ve vrátnici se diví, že v tom dešti má někdo chuť na procházku pralesem. Po zaplacení vstupného (6 dolarů) nám rychle ukazuje mapku a jde se raději schovat. My se vydáváme vstříc pralesu s tím rozdílem, že doteď jsme mokli zadarmo a teď už za to platíme. Naše odhodlání ještě více nahlodává chodníček, který nás má dovést až na pobřeží - je totiž úplně pod vodou.
Odvážně se brodíme vodou a napjatě sledujeme okolní hustý porost, jestli náhodou nezahlédneme nějakého živého tvora. Bohužel to vypadá, že i ta zvířata mají víc rozumu než my a jsou schovaná někde v porostu. Brzy přicházíme na pláž, kterou bičují obrovské vlny. Vyšlapaná stezka teď vede podél pobřeží. Místy se chodníček klikatí úzkou štěrbinou, která je vysekaná v okolním hustém porostu. karibské pobřežíMíjíme vzrostlé bambusy, nádherně rozkvetlé ibišky i kokosové plamy, jejichž plody visí nebezpečně vysoko nad našimi hlavami.
Ovšem co je hlavní, přestává konečně pršet! Černé mračno se z ničeho nic přesunulo někam jinam a světe div se - na obloze se dokonce poprvé objevuje Sluníčko! V daný okamžik nás nemohlo potkat nic lepšího. Však i v pralese hned začíná být živo. Na chodníku potkáváme malého agutiho a vylézají také první ještěrky. I nádherné palmové pobřeží vypadá ve slunečním světle mnohem lépe.
Po několika kilometrech nás pralesní stezka přivádí na playa Vargas. Kousek cesty teď budeme muset pokračovat přímo po pláži, která je pokrytá úlomky ze zdejšího korálového útesu. Vlny jsou stále docela velké, takže se procházka po pobřeží místy promění v neplánovanou koupel.
playa VargasPřed námi se objevuje poloostrov Punta Cahuita. Zdá se, že už je docela blízko, ale trvá nám to ještě pěkně dlouho, než se k němu doplahočíme. Cesta nás mezitím znovu zavedla z pláže do hustého porostu a okolní teplota začíná hrubě přesahovat čtyřicítku. Procházíme mezi obrovskými sangriemi s velikými spletitými kořeny a hustými liánami. Všude je po dešti spousta vody a i naše cesta je místy pěkně zatopená. Občas se dá zaplavený chodník obejít ale někdy se chtě nechtě musíme brodit.
Brzy se objevují další zvířata - nejdříve nacházíme ve větvích vřešťany a nedaleko pobřeží se na velkém listu vyhřívá pěkný scink. Michal fotí na pláži velké kraby a přímo v cestě mezi porostem se objevuje veliká pavučina s pěkným barevným pavoukem.
Konečně jsme na mysu Cahuita. Do vesnice nám už zbývají asi jen dva kilometry. Bohužel začínáme potkávat čím dál víc lidí, kteří se nechali do parku vylákat náhlou změnou počasí. I přesto, že tu začíná být dost rušno, nacházíme ve větvích další černé vřešťany. Je to pár, který se jaksi právě snaží zplodit nějaké potomky, takže jsou naší přítomností tak nějak znervózněni a naštvaně mizí někde ve větvích. Naštěstí jsou nedaleko staré známé malpy. Snažíme se k jedné přiblížit co nejblíže. Docela se nám to daří, takže si ji můžeme zblízka vyfotit. Malpa chvíli trpělivě pózuje, ale brzy jí začínají lézt foťáky i kamera na nervy a začíná na nás naštvaně prskat.
Karibské mořePřed koncem pralesa na nás čeká ještě jedna nástraha a tou je malá říčka, která se tu vlévá do moře. Vytváří tu sice pěkné zákoutí, ale jaksi není nijak přemostěná, takže nám nezbývá než zase brodit. Po dopoledním dešti nás už tento brod nemůže nijak rozhodit a tak si dál užíváme okolní nádhernou přírodu. Obzvlášť když se u říčky objevuje pěkná volavka.
Cestou ke stanici Kelly Creek, která je východem z národního parku, ještě potkáváme početnou rodinku vřešťanů, která společně dovádí ve větvích. Mezi opicemi po větvích pobíhá i opičí mamina s malinkým opičátkem zavěšeným na zádech. Chvíli leze po liáně, chvíli visí zavěšená za nohy hlavou dolů, ale mrňousovi ty změny poloh nijak nevadí. Naopak, když se v jeho blízkosti vyskytne něco k snědku, hbitě po tom sáhne a baští. Přitom se stále dokáže bezpečně držet mámy.
U Kelly Creek přecházíme mostík přes Rio Suarez a jsme zpátky v Cahuitě. Po hlavní "avenidě" míříme k našemu bungalovu. Kaluže na cestě už téměř vyschly a všude jsou otevřené obchody a restaurace. V těchto vzácných chvílích, kdy neprší, žije Cahuita opravdu naplno.
říčka v národním parkuNa pokoji nejdříve dezinfikuji škrábanec po mém dopoledním skoku na ostnatý drát a hlavně omývám zablácené sandály, které při dnešním brodění dostaly co proto. Nicméně návštěva národního parku byla krásným vyvrcholením kostarické části naši cesty. Zdejší příroda nezklamala a my se teď můžeme jen těšit, čím nás překvapí sousední Panama.
Večer jdeme na jídlo opět do osvědčené restaurace Vista del Mar, která vlastně leží kousek od Kelly Creek. Poprvé zkouším rybu a byla to skutečně trefa do černého - pescado entrada (2.300c) byla vynikající!

Den 16. - úterý 9.3.2004
Další den se loučíme se sympatickou vesničkou Cahuita a jdeme na zastávku, odkud by měl už v sedm hodin odjíždět autobus do pohraničního města Sixaola. autobus do SixaolyBohužel nás zaskočila jedna zvláštní skutečnost, na kterou jsme nebyli připraveni. Řidiči mají za předním sklem ceduli s cílem jízdy - to je velice chvályhodné a jsme na to zvyklí i z domova. Bohužel kostaričtí řidiči se nezdržují s nějakou výměnou cedulí, když se z cílového města vracejí zpět. A tak se stalo, že v sedm hodin přijel autobus označený Limon, což je město, které leží na opačné straně, než je směr naší cesty. A tak jsme ho logicky nechali odjet. Až po chvíli jsme zjistili, že jsme právě prošvihli náš spoj. On ten autobus pendluje po pobřeží mezi Limonem a Sixaolou a tak asi nemá cenu směrovou ceduli pořád otáčet. Kdo by se s tím také zdržoval, že...
Nedá se nic dělat, za hodinu jede další autobus. Bohužel v průvodci píšou, že panamská hranice je od 11. do 13.hodin zavřená a tak se nám to hodinové zdržení moc nehodí. No, alespoň máme dostatek času na koupi lístků (665c). Během hodiny čekání přijíždějí dva další autobusy, u každého se raději ptáme na cíl jízdy, ale jeden jede skutečně do Limonu a druhý do San José. Až v osm hodin zastavuje před provizorní stanicí ten náš.
Konečně se vydáváme podél pobřeží dál na jihovýchod. Projíždíme Puerto Vargas a brzy zastavujeme ve městě Puerto Viejo de Talamanca. Na první pohled nás zaujala černočerná pláž a celkově větší shon než v o poznání menší Cahuitě.
Další zastávkou je městečko Bribri se svoji stejnojmennou domorodou komunitou. Během patnáctiminutové přestávky se značně obměňuje osazenstvo našeho autobusu. Jen několik turistů mířících do Panamy zůstává.
Po přestávce pokračujeme směrem k panamské hranici. Bohužel se brzy zhoršuje kvalita silnice. Asfalt postupně mizí a zůstává jen zpevněná cesta s četnými výmoly. Navíc pořád někomu zastavujeme a tak do pohraniční vísky Sixaola přijíždíme až v půl jedenácté. Rychle jdeme na nedalekou celnici, než horliví úředníci zmizí na oběd.
Výstup z Kostariky byl bez problémů a tak se můžeme vydat na železniční most přes Rio Sixaola, který nás zavede do další země. Snad nás po martýriu s vyřizováním panamského víza a s jízdenkou pryč s Kostariky nečekají žádné další problémy.
Kostarika nás okouzlila svoji nádhernou přírodou. Na vlastní oči jsme viděli zvířata, která jsme dosud znali jenom z terárií nebo zoologických zahrad, viděli jsme činné sopky, tropické pralesy i nádherné tichomořské a karibské pobřeží. Zkrátka poznali jsme další nádherný kout naší planety! A teď nás čeká Panama!


Kostarika
cestopis









Panama










fotogalerie
zprávy z cesty


Střední Amerika - kompletní cestopisCestopis ve formátu doc (zip - 32kB)

  


© 2004 Pavel Juračka Aktualizace: 7.1.2006 HOMPAGE:http://www.pavelj.cz/

e-mail

Odkazy

další stránka